Náš domov.

V našem domě je asi 20 bytů a z toho v každém žijí zhruba 3 lidé. To je 60 lidí.
Cokoli kdo provede v domě je patrné a ví se, že to byl někdo z těch 60 lidí. V domě jsou i rostliny na chodbě a někdo má i zvířata.
Náš dům byl hezký protože jsme se o něj starali. Kdo se staral? Starali se všichni. Ale jednou se stalo, že dům začal chátrat, na chodbě se začali objevovat nápisy fixou, někdo rozbil zábradlí, přestali se zalévat kytky atd. Bylo to znatelné a proto se svolala domovní schůze na kterou dorazilo pouze 36 lidí a nově zvolený předseda rozhodl, že je potřeba najmout uklízečku.
Tím se situace skutečně zlepšila, přišla pomoc z venčí a fungovala, ale jádro problému nekončilo, stále byli počmárané zdi a jen se čekalo než o víkendu uklízečka škody napraví.
Vlastně ona musela být ráda, že se škody dějí, protože najednou měla práci.

Někteří lidé byli spokojeni, jiným se to nelíbilo a v domě začala panovat nevraživost.

Lidé se více a více přestávali starat o náš společný prostor a hleděli si pouze toho co se děje za jejich dveřmi. Dvůr, kde dříve byla tráva a rostliny a mohli se tam probíhat psi, se proměnil v parkoviště a často zde stávali auta údržbářů najatých zvoleným domovníkem.
Domovník si zde vybudoval novou kancelář a zavedl povinné příspěvky od každé domácnosti na průběžné opravy domu.

Domovník navrhl domovní řád, abychom se ho všichni naučili a žili podle něj. Vyhlásil boj proti každému, kdo bude dům ničit. Každý bude lapen a patřičně potrestán, To ovšem často mělo neblahý vliv na mylná obvinění nebo to vyvolalo pomstychtivou reakci, takže se to zase otočilo proti našemu domu.

Situace se stále opakovala, dům byl špinavý, oprejskaný, počmáraný, vybrali se peníze, přijela údržba, dům se alespoň trošku opravil a poté toto kolečko následovalo znovu. Některé věci už ani skoro opravit nešli, třeba dvůr, kde dříve byli rostliny a teď byl zalitý betonem.

To začalo některým lidem vadit a začali apelovat na to, aby se neutráceli peníze za údržbu, ale že se sami chtějí zapojit a pomoci ke změně. Říkali, že když každý změní svůj vlastní přístup, tak není potřeba pomoci zvenčí. Není potřeba být závislí na údržbě a uklízečce a ještě za to povinně platit.

Druhá část lidí toto odmítala a apelovala s argumentem, že je to blbost, naivita a že se stejně vždy najde někdo kdo věci poškodí a oni práci za druhé dělat nechtějí.

Ti první ale měli pravdu, vím to, protože i přes kritická slova druhé skupiny, začali se změnou. Začali zkrášlovat ne jen svůj byt, ale své dveře, prostor před nimi a společné prostory v domě. Každý jak mohl. Postupně. Když měli hotovo své patro, začali u sousedů. I u těch, kteří byli proti. Někteří se začali postupně přidávat, někteří záměrně kazili jejich vykonanou práci. Zejména ti, kteří tak přicházeli o příjem peněz.

Nyní rekonstrukce stále probíhá, ale více a více nájemníků začíná chápat to, že když změní svůj přistup a nebudou čekat, že se dům a situace v něm změní sama, tak uspějí.

Nyní máme čisté zdi, svítí všechny žárovky, krom té u dveří domovníka, ale na tu také dojde. A už i na dvoře je alespoň malé dětské hřiště a trošku travnaté plochy pro naše zvířata.

Věřím, že když vytrváme, budeme zase žít v krásném domě, všichni spokojení a možná před sebou nebudeme muset ani zamykat!