Příběh o nedoceněném žákovi

Přijde žák ke svému mistrovi s velkým zklamáním ze sebe sama. Říká mistrovi, že ze sebou není spokojen, že není dost dobrý, není hezký, nemá moc štěstí a nelíbí se mu život který vede. Mistr chytne žáka za ruku a vyvede ven z kláštera. Řekne mu: podívej se na tento strom, co cítíš? Je nádherný odpoví žák, cítím ohromnou energii. Podívej se na nebe a na zvířata kolem. Podívej se na potok. Je nádherný, cítím ohromný klid a štěstí. Podívej na slunce, na rostliny, na noční oblohu. Co cítíš. Je to vše ohromné, rád medituji a pozoruji přírodu. Jsem z ní ohromen.
To vše jsi ty odpoví mistr. Neměj v sobě již dále smutné pocity neboť nyní již sám víš jaký opravdu jsi.

Proud lásky

Jsme zvyklí milovat podmínečně, tedy, když já miluji tebe, ty musíš milovat mě. Když pro tebe udělám něco hezkého, tak se ke mě snad také budeš chovat hezky?! Jenže tímto způsobem lásky se o samotnou lásku připravujeme. Měli bychom milovat nepodmínečně, tedy pořád a za jakýchkoli okolností. Láska není zboží nebo něco čím bychom měli šetřit a bát se rozdávat. Když totiž pochopíme lásku jako energii, které je nekonečné množství pro všechny, pochopíme, že pokud ji dáváme, otevíráme tím naše srdce a když máme srdce otevřené, láska může ven, ale zároveň může proudit dovnitř. Pokud ji rozdáváme jen podmínečně, srdce otevíráme jen na chvilku a tím se připravujeme o proud energie kolem nás. Každý přece známe ten hezký pocit když pro někoho uděláme něco hezkého, nebo pocit zamilovanosti. To je právě situace, při které máme srdce otevřené a vstupujeme do proudu energie kolem nás.

Výchova a podmíněná láska

Rodiče běžně vychovávají děti tak, že jim říkají co je dobré a co je špatné, co mohou a co nemohou, kdy jsou hodné a kdy ne. Ony se pak na základě toho snaží rodičům vyhovět, zalíbit se, neboť to většinou funguje tak, že za dobré chování (tedy to požadované) dostávají lásku a odměny a za jiné jsou trestáni a odsuzováni. My jsme se tak naučili schovávat naši přirozenou a pravou tvář. Naučili jsme se hrát si na něco a působit nějak. Působit tak, abychom se zalíbili. Zalíbili rodičům, učitelům atd. Vytvořili jsme si dvojí osobnost. Pak se s tím v životě vyrovnáváme a bolí nás to, že nemůžeme jednoduše projevit sami sebe. Máme strach, že nebudeme přijati. Vychovávejme děti tak, aby tohle nemuseli zažívat! Nehodnoťme a neutvářejme je. Nechme je se vyvíjet samotné! Milujme nepodmíněně.

Fyzický materiální svět

Můžeme se zbláznit z našeho fyzického světa. Jsme poslední materialismem. Ale neuvědomujeme si, že vše, co nám dává energii, lásku a city je nefyzické. Náš svět je ve skutečnosti v pocitech a v nefyzičnu a my stále lpíme na materialním světě.
Jsme BOZI zaseklí u televizí! Je to vtipný a zároveň úžasný! Hrajeme si nádherně. Vymýšlíme si co nás napadne. Celý srandovní systém jsme si sami vymyslely. Je to vtipný fakt. Už je to jako skoro kdyby jsme z něj nemohli ven! Přitom ho sami tvoříme. Lepíme se na něj jako mouchy, generace po generaci. Jednou ale přijde generace, která se už přilepit chtít nebude! Možná již jsme to my. Musíme to být my! Jsme to my! Jen taková generace dokáže udělat změnu. Sytém je jako milimetrový proužek v nekonečně širokém poli a my paradoxně stejně směřujeme naší pozornost k proužku a ostatní nám uniká. Ostatní je totiž nefyzické. Je to i když to nevidíme. Je to a pracuje to i když to nás fyzický svět nedokáže vidět.

Myslím si, že Zem je jedno z mála míst, kde se protíná fyzično s nefyzičnem. Třeba existují dimenze pouze nefyzické - duchovní a pak dimenze naprosto fyzické, materiální topící se ve fyzičnu.

Systém?

Co to je systém? Kde je? Vše je podrobeno systému, systém nás ovládá.... ale kde je. Naší velkou snahou je systém externalizovat mimo nás samotné a tak předávat zodpovědnost jinam. Jak systém vznikl těžko říct. Zda to byly temné síly, mimozemské bytosti atd... Nicméně dnes je tomu tak, že systém existuje a manipuluje nás, ale jen do té míry dokud ho nespatříme, nevytvoříme si nadhled a nesnažíme se z něj vymanit. Důležité je si všimnou, že systém není něco externího, ale jsme to my všichni. Jsou to ti lidé, kteří v něm jsou. Systém se postupně stal jakousi entitou a přežívá díky tomu, že mu všichni dáváme energii - věnujeme mu pozornost. Stojí na nás. Proto pokud se rozhodneme se změnit, máme šanci změnit celý systém. Systém nás potřebuje, proto se nás snaží manipulovat. My se ale můžeme rozhodnout jinak. Čím více lidí prozře, tím slabší systém bude až nakonec úplně zmizí a zůstane systém jediný a to příroda.